Myslím, že tuto otázku si velmi často pokládáme při výchově svých dětí. Snažíme se ze všech sil, aby naše děti byly šťastné. Možná v minulosti nebylo tolik pohodlí, aby naši prarodiče a rodiče tolik zametali svým potomkům cestičku. Dnes máme více pohodlí, možná míň času a zřejmě méně pevných spolehlivých rodičovských vztahů. Děti se potýkají s jinými ostrůvky ztrát a nálezů. Často se stává, že máme snahu tyto ztráty velmi nešťastně kompenzovat. A to často tak, že odkláníme pozornost od smutku, či hněvu, který děti mohou přirozeně prožívat při různých situacích. Přibarvování reality nebo dávání dárků a slibů sice pozornost dítěte na nějakou dobu odkloní, ale…
Z příběhu
Ve své praxi jsem zažila případ, kdy chlapeček přišel na kontrolní vyšetření s matkou. Matka měla v ruce dotazník, kde vyplňovala informace o vztahu otce s ní a k dětem. Popsala, tak jak to je, ale nepočítala s tím, že si toto chlapec přečte ve chvíli, kdy si odběhne na toaletu. Vyšetření bylo směřováno k dyslexii a zhoršenému školnímu výkonu chlapce – výrazně horší prospěch. Chlapeček se v průběhu vyšetření rozbrečel, protože si uvědomil, když četl ta slova v dotazníku, jak to mezi rodiči doopravdy je. Matka dlouhá léta hrála, že je vše v pořádku, i když se rozvedli. Poklidně probíhala i střídavá péče. Hádky po telefonu, vyhrožování otce a podobně, pečlivě před chlapcem tajila. Pokaždé si matka vymyslela nějakou historku, proč pláče. Chlapec však tušil, že když maminka pláče, je to zřejmě kvůli tátovi. Stále věřil, že se táta vrátí domů. Najednou dotazník a napsaná slova potvrdily, co chlapec tušil, ale nechtěl tomu věřit. Táta mámě ubližuje a nikdy se k nim nevrátí. Nic se neutajilo a bylo to ještě horší, chlapec začal být úzkostní, demotivovaný.
Z článku z rozhovoru
Nedávno se mi dostal do rukou rozhovor s psychiatrem a psychoterapeutem Petrom Pöethem, kterého myšlenky o výchově dětí a zejména jejich duševním zdraví, či prevenci k němu, se mi velmi líbily.
Témata, které nás trápí v dospělém světe! Máme s dětmi hovořit o tom, co nás trápí?
Peter Pöethe říká: „Pro dítě je mnohem cennější rodič, který se na nic nehraje, je autentický nahněvaný, ale věří, že se situace zvládne, než ideologicky tvrzení, že my žijeme v harmonií a nehádáme se. Jestli se v rodině nehádáme je to popření reality, tedy velmi nezralý obranný mechanismus. Když dítě v takové rodině vyroste a zažije první obyčejnou hádku s kamarádem, může se zhroutit, protože bude mít pocit, že to je konec. Je normální prožívat konflikty, aby děti zjistily, že k životu patří i negativní emoce a smíření, nejenom radost. Dříve bylo běžné, že se děti účastnily pohřbů svých blízkých. Dnes se stává, že rodiče zatají i smrt jejich domácího mazlíčka. Je však potřebné, aby se děti naučily rozloučit se a prožít přirozeně smutek. Pokud je o tyto příležitosti ochuzujeme, vyroste z nich nezralý člověk, který bude ztrátu považovat za konec světa a ohrozí tím své duševní zdraví. Rodiče se musí spolehnout na to, že dítě i tyto výzvy zvládne samo.
Rozhodující pro rodiče je poznat, zda dítě chráníte, když mu něco doopravdy hrozí. Ale tyto situace jsou spíše výjimečné. Nyní neřešíme otázky bezpečí, či přežití. Dobrá zpráva je, že výchova není úplně vědomá věc. Termín „dost dobrý rodič“ používá autor Donald Winnicott. To je rodič, který není dokonalý, ale je více hodný než zlý. Je potřeba se více uvolnit a přestat očekávat, že budeme perfektní. Je lepší být autentický, než pod neustálou vlastní kontrolou. Když nemáte na děti náladu, není dobré se přemáhat, ale spíše hledat k nim vnitřní vztah. Být dost hodným rodičem neznamená nedělat chyby. I když se zlobím na dítě, neznamená, to že ho nemam rád. Také je důležité si uvědomit, že nejsme jediní, kdo děti formuje. Je důležité umožnit jim vztahy s ostatními lidi. A nemít představu o dobrých a zlých lidech a černo-bílém světe. Ale toho světlého by mělo vždy být víc. Neexistuje žádný původce zla. Je nebezpečné dělit lidi na hodné a zlé.“
Více k tomu najdete níže.
Užitečné odkazy:
www.dr-pothe.com
www.centrumlocika.cz
Nejnovější komentáře